Annabel Lestrange-V zrcadle temnot - Vědma z Kruvalu

„Tak Bradavice,“ pomyslela si, když vystupovala z přelidněného moskevského metra v pátek odpoledne. Kdyby byla obyčejný člověk, nejspíš by už měla kabelku s penězi a osobními věcmi dávno ukradenou, v Moskvě se kradlo na každém kroku, ostatně jako v celém Rusku. Ona ale nebyla obyčejný člověk. Byla čarodějka. Mocná čarodějka.
„Zvláštní jméno pro školu,“ pomyslela si s pobaveným úšklebkem. Nespěchala, vlak na letiště v Šeremetěvu jel až za půl hodiny. Vystoupila z ponurého přítmí moskevské podzemky a nadýchla se vlahého srpnového vzduchu. Nejspíš ještě stihne zastavit se v jedné z lepších restaurací a dá si v předzahrádce něco k pití…Porozhlédla se okolo. Rusko, země, kde žila a studovala čtyři roky, jí nejspíš nebude chybět. Nebyla odsud a nikdy nepochopila zdejší způsob života, i když teď, co se do moskevských střech opíralo zlaté slunce a líbalo je na rozloučenou ústy léta, jí na malou chvíli připadalo, že se vzdaluje odněkud, kde aspoň nepatrně zapustila kořeny. Jestli se jednou vrátí, slíbila si, tak sem přinese pořádek-asi jediné, co téhle skvostné a veliké zemi chybělo.
Rozhlédla se kolem-stála nedaleko Arbatu. Všude proudily davy turistů, kteří hlasitě funěli a vzdychali v cizích jazycích, centrum města bylo bez duše jako centrum každé evropské metropole- prodáváno jako skvostně oděná děvka. Posadila se do zahrádky jedné dobře vypadající kavárny a objednala si kapučíno. Nasadila si sluneční brýle a pohlédla slunečným odpolednem do dálky, tam, kam se za chvíli, zakamuflovaná za zámožnou mudlovskou ženu, vydá. Kdyby ovšem věděli, kým je…pohladila si vlasy barvy temných červánků. Ano, je vědma. A ne ledajaká. Pohyb rukou zopakovala ještě několikrát-potřebovala získat sílu, která se na cestě mohla vždycky hodit. Jakožto vědma měla zásoby nezměrné síly naakumulované ve vlasech,v nehtech a v nesčetných amuletech, které se jí dařilo vydávat za luxusní a extravagantní šperky. Kdyby byla čarodějka, sice by si dovedla brát magickou energii, co prosycovala vzruch, přímo, ale zrodila se jako vědma, temná vědma, které krom práce s artefakty byla nadaná i velmi jasnozřivým vnitřním okem.
Chvíli si tak popíjela kávu a kochala se pohledem na Arbatské brány, přemýšlela přitom o tom, jaký bude její další život-život mimo školu v Kruvalu, kde se čtyři roky učila magickému řemeslu. Byla velice nadaná. Začala do školy chodit ve jedenácti letech a teď, když jí bylo necelých sedmnáct, měla za sebou rok odučené praxe. Jenže teď, když době přestalo přát, kdy se Pán zla vrátil k moci a ředitel její školy, Igor Karkarov, zbaběle prchl, rozhodla se Kruval opustit a zkusit své štěstí v Británii, ve škole čar a kouzel v Bradavicích, kde se měla po letech otevřít znovu výuka nitrobrany. Tamější ředitel Albus Brumbál ji přijal poměrně vlídně, až příliš vlídně, než jak očekávala. Jméno Lestrange, příjmení podle nevlastního otce, jehož Annabel nikdy nepotkala, se netěšilo mezi britskými čaroději přílišné oblibě-každý věděl, že Lestrangeovi-Annabelina matka Bellatrix a nevlastní otec Rodolphus-patří k největším přívržencům lorda Voldemorta a teď patří k nejhledanějším uprchlým trestancům z Azkabanu. Nepříliš dobré počáteční podmínky pro mladou učitelku nitrobrany, pomyslela si dívka trpce. Zvlášť je-li její věk tak nízký, že bude možná mladší než někteří její studenti. Tohle ji však příliš netrápilo, jako každá dobrá vědma měla Annabel i neuvěřitelné osobní kouzlo a přirozenou autoritu.
Podívala se na zlaté náramkové hodinky-byl čas jít. Zaplatila kávu mudlovskou desetirublovou bankovkou a vydala se k vlaku. Nedalo jí to a nahlédla do linií pravděpodobnosti-jakožto vědma měla velkou výhodu, že se dovedla přesně dívat do blízké budoucnosti-ale vtom se zarazila.Linie dnes nevedly rovnoběžně vedle sebe, ale cuchaly se v malém, ale přesto nepříjemném uzlíku. Ach jo, vzdychla. Vlak, kterým se chtěla vydat na letiště, nedojede včas. Zdrží ho buď nezávažná nehoda nebo porucha a bude mít nejméně hodinové zpoždění, což si však Annabel nemůže dovolit. Mávla tedy na taxíka…a zastavila ji žlutá staromódní Volha.
„Tak kam to bude, slečinko?“ zeptal se ošlehaný taxikář pravděpodobně gruzínského původu, když se dívka v černých šatech s korzetem a malou kabelkou nasoukala na zadní sedadlo auta.
„Na Šeremetěvo,“ odvětila prostě a zavřela oči. Ovšem mladý Gruzínec byl hovornější, než jak se zpočátku zdál být.
„Ale to bude slečnu stát velkou hromadu peněz, je to skoro padesát kilometrů. Ne že bych nebyl rád za nějakou slušnou tržbu, dneska si moskevskej drožkář moc nevydělává, turisti dávají předost italskejm kárám, co houby vydrží-pozlátko západní civilizace. Slečna ale není Ruska, že ne? Že by od jihu?“
„Británie,“ odpověděla prostě, neměla na přidrzlého řidiče náladu ani v nejmenším, ten se však nenechal odbýt.
„Tak z Anglie, jo? No téda! Tuhle jsem viděl ve zprávách tu vaši paní královnu, pěkná stará paní.A jak je čiperná…“
„Tak dost!“ Annabel luskla prsty a beze slovy seslala na taxikáře kouzlo úplného mlčení. „Však ti chvíli držet jazyk za zuby neuškodí,“ procedila skrze zavřené rty a opřela se do plyšového čalounění sedačky. Potřebovala se soustředit a vypočítat pravděpodobnostní linie nejen této cesty (Gruzínec s volhou jel, jako by ji ukradl, nebýt pár Annabeliných zásahů, při nichž z cesty uskočily dvě lampy pouličního osvětlení a tři billboardy, asi by na letiště nedojeli celí), ale i letu do Londýna. Všechno však bylo v pořádku, linky se spokojeně vinuly a Annabel na chvíli nerušeně usnula.
„Asi už jsme na místě,“ usoudila nahlas, když volha s hlasitým bafnutím a citelným trhnutím zastavila-Gruzínec totiž stále mlčel jak partyzán.
„Děkuju za svezení, mladíku,“ usmála se na něj, vrazila mu do ruky slušný balíček bankovek a lusknutím prsů zrušila kouzlo mlčení. Než však stačil cokoli namítnout, luskla znova a seslala krátkodobé paměťové kouzlo.
„Mudlové,“ dodala, když se šinula k letištní hale. „Jsou neuvěřitelně zábavní.“